Rozhovor s Nikolou Juhou

Rozhovor s Nikolou Juhou, září 2023 (Konstantinos Tsivos), novinář…

Mohl byste podrobněji popsat svou cestu od právníka k ikonopisci v Betlémě? Jaké důvody nebo inspirace vedly k této významné změně ve vaší profesní dráze?

Než jsem se začal věnovat ikonopisectví naplno, pracoval jsem jako právník na plný úvazek a malování ikon bylo pouze mým koníčkem. Později, když jsem si v ikonopisectví zdokonalil své dovednosti, začalo být stále obtížnější skloubit obě činnosti dohromady. Každá z nich vyžadovala velké úsilí a měla zcela odlišný charakter i způsob práce.

V ikonopisectví jsem však našel svůj vnitřní klid a duchovní rozjímání. Postupně jsem začal cítit, že by se nemělo omezovat jen na koníček, protože mi přinášelo vnitřní pokoj. Bylo to pro mě velmi těžké a matoucí období rozhodování, protože se jednalo o práci, na které jsem tehdy nemohl být existenčně závislý.

V roce 2019 jsem se setkal se svým přítelem Athanasiem, řeckým sběratelem umění z Prahy. Povzbuzoval mě, protože jsem byl jedním z mála ikonopisců ve Svaté zemi, a inspiroval mě k tomu, abych se definitivně rozhodl pro ikonopisectví. Od té doby trávím každý den malováním ikon na zakázku.

Jak vaše rodina a širší okolí v Betlémě reagovaly na váš rostoucí zájem o ikonopisectví? Setkal jste se s nějakými překážkami nebo naopak s podporou, která vám zvlášť utkvěla v paměti?

Moje rodina jsou věřící křesťané. Rodiče mě vychovali v křesťanských hodnotách a víře. Také prostředí, ve kterém žiji, je velmi duchovní a posvátné. Je výjimečné bydlet jen několik metrů od místa, kde se narodil Ježíš. To mi velmi pomohlo stát se věřícím křesťanem a věnovat se ikonopisectví, protože ikonopisectví tuto duchovnost vyžaduje. Musím věřit v dílo, které vytvářím, jako v posvátnou a svatou práci.

Jako začínající ikonopisec jsem čelil velké výzvě, když jsem získal svou první zakázku na šest svátečních ikon pro katedrálu v Lichfieldu ve Spojeném království. Byla to pro mě jako pro ikonopisce ze Svaté země významná výzva a mnoho jsem se díky ní naučil. Tento projekt zlepšil mé schopnosti v ikonopisectví a posunul mě dál. Několik měsíců jsem trávil celé dny malováním a tato zkušenost mi dodala sebevědomí pokračovat v tvorbě dalších ikon.

Samozřejmě velkou roli hrála také podpora mé rodiny a přátel, která mi pomáhá dosahovat kvalitních výsledků v mé práci.

Ve světě přesyceném současnými obrazy a vizuálními podněty v nejrůznějších oblastech, jak vnímáte význam tradičního ikonopisectví? V čem podle vás spočívá jeho jedinečná hodnota v dnešní vizuální kultuře?

Tento druh umění – ikonopisectví – je jedinečné umění, které se řídí zvláštními pravidly a technikami, jež my ikonopisci musíme dodržovat, na rozdíl od jiných uměleckých forem. Zároveň však do každé ikony vkládám něco ze své vlastní identity, a právě to je činí výjimečnými, jedinečnými a osobitými.

To, co je pro mě na ikonách obzvlášť cenné, je skutečnost, že jsou vytvářeny z přírodních materiálů. Některé z nich pocházejí přímo ze Svaté země – například voda z řeky Jordán, půda z Betléma nebo některé barevné mleté kameny. Díky těmto ingrediencím jsou ikony, které maluji, úzce spojeny se Svatou zemí. Myslím si, že právě to jim dodává jedinečnost, která je odlišuje i od ikon vytvořených v jiných zemích.

Vzhledem k bohatému kulturnímu dědictví Betléma, jaký potenciál podle vás existuje pro založení školy ikonopisectví v tomto regionu? Myslíte si, že by oslovila mladou generaci a přispěla k jejímu uměleckému i duchovnímu rozvoji?

Mezi Betlémem a Biblí existuje velmi silné spojení. Příběh našeho Pána Ježíše Krista začal právě v Betlémě a zde byl také spatřen. Proto lze říci, že první obraz (skutečná ikona) Boha byl spatřen právě v Betlémě.

Věřím, že ikony jsou „psanou Biblí“. Navíc ikonopisectví vzniklo ve Svaté zemi. Ikony tedy představují kulturní dědictví Betléma a Palestiny a jsou odkazem předávaným z generace na generaci.

Mým cílem je založit jedinečnou mezinárodní školu ikonopisectví s místními i zahraničními učiteli. Škola by vyučovala ikonopisectví děti, které mají otevřenou mysl a čistou, nevinnou duši, což jim umožňuje snadněji se učit. Zároveň by pomohla vrátit toto duchovní umění zpět k jeho kořenům.

Do školy by mohli přicházet také zájemci ze zahraničí, kteří se chtějí ikonopisectví naučit. Chtěl bych, aby se stala světlem vycházejícím z Betléma do celého světa.

Pojem „ikona“ může mít v různých jazycích a kulturách odlišné významy. Jak byste ve své práci osobně definoval podstatu ikony a její úlohu při předávání hlubokých myšlenek a příběhů?

Ikona obecně znamená obraz. V křesťanském ikonopisectví však představuje obraz Boha, který se vtělil a byl poprvé spatřen v Betlémě. Betlém je zároveň městem, kde jsem se narodil a vyrůstal.

Ikonopisectví pro mě není pouze uměním, ale také součástí mé identity. Je spojnicí mezi mnou, mou svatou zemí a historií prvních křesťanů. Podstata tohoto umění je totožná s poselstvím Bible, a proto někteří křesťané nazývají ikonopisectví „psanou Biblí“. Převádí biblické verše a události do obrazové podoby.

Ikona je navíc způsobem, jak navázat spojení s nebem, protože představuje okno do nebeského království. Prostřednictvím ikony lze rozjímat o duchovních pravdách a přibližovat se Boží přítomnosti.

Pojem „Dia Chiros“ (řecky „rukou“ nebo doslova „prostřednictvím ruky“) naznačuje hluboké spojení mezi ikonopiscem a vnitřní duchovní silou při vytváření ikon. Mohl byste tento koncept blíže vysvětlit a popsat, jak ovlivňuje váš tvůrčí proces jako ikonopisce?

Jsme nástroji tohoto posvátného umění. Naše ruce by měly být požehnané, naše mysl čistá a měli bychom si vždy uchovávat vnitřní čistotu a duchovní sílu. To vše se odráží v díle, které vytváříme.

Do ikon se promítají i naše pocity – zda jsme spokojení, smutní, šťastní nebo ve stresu. Přestože je ikonopisectví založeno na přesných pravidlech a technikách, každý ikonopisec do své práce vkládá něco osobního. V ikoně se odráží jeho duše a jeho vlastní rukopis.

Mnoho lidí mi říká, že moje ikony vypadají jako já. Myslím si, že je to proto, že ikonopisec do každého díla nevědomky vkládá část své osobnosti, svého ducha a svého vnitřního světa.

Přestože pocházíte z odlišného prostředí a žijete v různých částech světa – vy v Betlémě, Eva v Aténách a Enrico v Bari –, všechny vás spojuje oddanost ikonopisectví. Co podle vás spojuje vás tři ve vaší vášni pro tuto jedinečnou uměleckou formu?

Myslím si, že nás kromě talentu, který jsme dostali od Boha jako dar, spojuje také silná víra v Ježíše Krista. Věřím, že jsme svým způsobem poslové a že naším posláním je předávat toto tradiční křesťanské umění dalším generacím.

My ikonopisci nevnímáme toto umění pouze jako zálibu nebo vášeň. Je pro nás součástí víry. Je to něco mnohem hlubšího než pouhá umělecká činnost.

Zároveň je to pro nás odpovědnost a jeden ze způsobů, jak svou víru žijeme a vyjadřujeme. Prostřednictvím ikon se snažíme zachovávat a předávat duchovní odkaz křesťanské tradice budoucím generacím.

Mohl byste se podělit o osobní příběh nebo zkušenost, která ilustruje význam víry ve vaší práci ikonopisce? Jak se tato duchovní dimenze projevuje ve vašem uměleckém procesu?

V roce 2019 jsem psal (maloval) ikonu Přesvaté Bohorodičky, Matky Boží. Když píšu ikony, vedu s nimi jakýsi rozhovor od srdce k srdci. Neustále jsem se díval do očí Bohorodičky a cítil hluboký pokoj. Vnímal jsem mateřskou lásku a ochranu, která z jejího pohledu vyzařovala.

Právě v té době jsem měl vážnou dopravní nehodu. V okamžiku srážky jsem neměl čas přemýšlet, co dělat, ani možnost uhnout vozidlu, které do mě mířilo. Jediné, co mi v té chvíli vytanulo na mysli, byly oči Bohorodičky a výraz mateřské lásky a ochrany z ikony, kterou jsem tehdy psal. Jen jsem zvolal: „Prosím, Matko Boží!“

V tom okamžiku jsem náhle pocítil, jako by mě obklopil chladný vánek, a nehodu jsem přežil. Když jsem později viděl záběry nehody v médiích, byl jsem v šoku. U videa stálo: „Muž přežil nehodu zázrakem.“ Nikdo však nevěděl, že tím člověkem jsem byl já.

Tuto ikonu mám dodnes a stále se dívám do jejích očí.

Vaše palestinské kořeny a historický význam Betléma jistě ovlivňují témata a příběhy, které ve svých ikonách ztvárňujete. Mohl byste přiblížit, jak tyto vlivy formují vaše umělecká rozhodnutí a tvůrčí přístup?

Ve skutečnosti je prostor pro vlastní fantazii při psaní ikon omezený. Ikonopisectví se nikdy nepodobá volnému umění, kde si umělec může svobodně vybírat témata podle své představivosti. Když si vybírám námět ikony, musím nejprve studovat knihy, staré ikony a příběh zobrazované události nebo světce. Vracím se k původním ikonám vytvořeným světci a mnichy a vycházím z jejich tradice.

To, co do ikony přidávám, je můj vlastní osobní dotek. Po dvanácti letech psaní ikon si postupně vytvářím vlastní výtvarnou identitu. Myslím si, že tato identita odráží mě samotného jako člověka. Tváře na ikonách sice vycházejí z původních vzorů, ale určitým způsobem v sobě nesou něco z mého charakteru.

Zároveň se v nich odráží i moje země – Svatá země. Používám některé barvy, které si připravuji z kamenů a půdy pocházejících z různých oblastí Palestiny.

Domnívám se, že ikony obecně odrážejí podobu Svaté země tak, jak vypadala před dvěma tisíci lety. Je to přirozené, protože ikonopisectví vzniklo právě v Palestině. Odráží se to v odstínech pleti, krajině i v podobě oděvů zobrazovaných postav.

V dnešní době jsme obklopeni moderními obrazy a vizuálními podněty, které často rychle přicházejí a zase mizí. Čím si podle vás byzantské ikony i po staletích zachovávají svou přitažlivost?

Co podle vás byzantské ikony nabízejí, a naopak dnešní vizuální kultura často postrádá?

Ikonopisectví je jedinečné umění. Je to snad jediná umělecká forma, která dodnes používá tradiční techniku temperových barev. Díky tomu nově vytvořená ikona působí a vypadá jako starobylá ikona. Tyto barvy navíc neztrácejí svou kvalitu ani po staletích, protože jsou vyráběny z kamenů a přírodních materiálů stejným způsobem, jakým se používaly před stovkami let.

Ikony nejsou výjimečné jen svou technikou, ale také svou symbolikou. Každá barva, gesto, pohled či pohyb zobrazené postavy má svůj teologický význam a nese určité duchovní poselství.

Právě tato hluboká symbolika a duchovní rozměr podle mého názoru v dnešní vizuální kultuře často chybějí. Současné obrazy bývají mnohdy pomíjivé, zatímco ikona je nositelem nadčasového poselství, které oslovuje člověka i po mnoha staletích.

Mnohá vaše díla jsou hluboce propojena s náboženskou vírou a duchovními hodnotami. Jak se vám daří zachovávat autenticitu těchto témat a zároveň zpřístupňovat svou tvorbu širšímu a různorodému publiku?

Pro věřící lidi je ikonopisectví duchovním uměním. Ikony jim slouží k modlitbě a pomáhají jim při bohoslužbě a prožívání víry. Pro lidi, kteří nejsou nábožensky založení, však mají ikony význam také jako umělecká díla – jako jedinečné umění vytvářené starobylými technikami a tradičními přírodními materiály.

Já osobně cítím odpovědnost zachovávat duchovní rozměr tohoto umění a předávat je v jeho původní podobě. Chci lidem pomáhat porozumět ikonám a jejich významu, aby dokázaly oslovit srdce i duši každého člověka, bez ohledu na jeho původ či vyznání.

Vaše ikony vyzařují silnou víru a autenticitu. Myslíte si, že mohou napomáhat dialogu a vzájemnému porozumění mezi lidmi různých kultur a náboženských tradic? Pokud ano, jakým způsobem?

Ikony mají velmi silnou duchovní sílu. Dokážou oslovit srdce každého člověka. Každá ikona má oči, které jako by vás sledovaly, ať stojíte kdekoli. Jako by vám říkaly: „Jsem tady pro tebe, promluv ke mně.“ Mnoho lidí jiného vyznání i nevěřících bylo hluboce zasaženo pouhým pohledem do očí postav na ikonách.

Ikony zároveň vydávají svědectví o událostech popsaných v Bibli, vyprávějí jejich příběhy a pomáhají lidem jiných náboženství lépe porozumět křesťanství a poznat jeho poselství. Mohou tak přispívat k budování mostů mezi křesťanstvím a jinými náboženskými tradicemi a přesvědčeními.

Ikony se také dostávají do mnoha zemí světa díky své historické hodnotě, zejména mezi lidi, kteří se zajímají o dějiny umění a starobylé výtvarné techniky. Moje ikony jsou vytvářeny tradiční technikou vaječné tempery, kterou používali již staří Řekové a Egypťané. I to je jeden z důvodů, proč mohou oslovovat lidi napříč kulturami a náboženstvími.